odkud přicházím



všechno začalo před nějakými patnácti miliardami let, tehdy jsem trpěl obrovskou horečkou, několik milionů stupňů Celsiových i těch Kelvinových. to nebyla příjemná fáze mého vývoje, tak jsem se rozhodl, že se trochu ochladím, a taky jsem to tak udělal.
nedomyslel jsem však trochu fakt, že se začnu poněkud měnit, smrskávat nebo co, jenže pak už to nešlo zastavit. nakonec to nebylo tak úplně od věci, dokonce se dá říct, že se mi to i líbilo.
začal sem se srážet, postupně se ohlížet po kolemletících sraženin, pomalu kolem nich kroužit a taky pohlcovat nezdvořáky, co do mě vráželi a chtěli tak zaujmout moje místo v jejich blízkosti.
nakonec jsem zakotvil u jedné trochu přihřáté sraženiny, která se však osvědčila a já v její blízkosti setrvávám až do teď.
tyto srážky mě ale tak dopalovali, že moje teplota opět začala růst, až jsem ztekutěl. každá zlost nakonec přejde, tak jsem i já časem chládnul a orosil jsem se vodičkou, která mě nestále omývala a houpala, jen tak jsem v ní proplouval, klouzal mezi jejími molekulami a spolu s nimi se proháněl za nekonečných dešťů širým oceánem.
po čase začne všechno nudit, že, láká to nepoznané, tak cupity dupity na souš, nejdřív mi to dýchání dělalo problém, avšak dá se zvyknout na všechno, chce to jen čas. kolem bylo plno zajímavých nových věcí, které i chutnaly a mnohem více než ty podovodní.
ovšem musel jsem si dávat pozor, neboť z vody jsem nevylezl sám, tak jsem musel na sebe dávat pozor, hlavně když šel kolem nějaký ten saur, pak najednou zmizeli, ani se nerozloučili, ani se nedivím, všude plno prachu, tma a zima.
u ohínku se zahřát dalo, tak jsem se ohříval, postupně si upravoval předměty okolního světa ku potřebě své, až jsem najednou byl v počátcích civilizace, době krve, kterážto i se mnou se dostala až do současného časového rozměru.